Šestinedělí - začátky
16.02.2019
Spíše bych to nazvala citovým chaosem. Nebo tak nějak.
Nevím, proč zrovna šestinedělí. Jakože přesně 6 neděl budu krvácet? Nebo to nebudu
6 neděl já? Přijde 6 různých pocitů?Nechci si číst poučky jak se s tím nejlépe vypořádat. Ale jedno vím,
nelíbí se mi to. A to slovo fakt nesnáším. Nicméně jsem vděčná za tento blog a za vás čtenáře. Tím, že se z toho vypíši, tak se mi uleví.
Jsem máma, už něco málo přes týden. Pokud nepočítám předešlých
9 měsíců. A nesu
obrovskou tíhu zodpovědnosti. Tak nějak ve skrytu duše čekám, kdy se z toho
proberu, a vše se vrátí do starých kolejí. Ano, říkali mi, že se svět obrátí
vzhůru nohama a vše se bude točit jen a jen kolem toho prcka. Ale jak vás nikdo
nedokáže připravit na porod, tak stejné je to
s mateřstvím. A s ním jsou spojené i hormonální výkyvy. A když píši výkyvy, tak si představte sinusoidu. Nahoru a
dolů. A ty vlny jsou fakt velké. A střídají se, pořád.
Ten první moment, kdy jsem to poprvé pocítila, byl druhý den po porodu. Ležela
jsem na pokoji a Dominika spala vedle mě
v postýlce. Podívala jsem se na
ni a viděla sebe. V tu chvíli ve mně bouchla obrovská rachejtle naplněna
obrovskou láskou
a já se rozbulela jako želva. Zaplavila mě neskutečná vlna štěstí. Pomyslela jsem si, že to je přesně to, co se mělo stát ve chvíli, kdy mi malou
přiložili na porodním sále k prsu. A hned za tím jsem se ujistila, že jsem
vlastně moc ráda, že to nastalo až v ten moment, kdy jsem na to byla relativně
připravená a uměla ten pocit definovat. Tento plusový vrchol sinusoidy mívám často. Konkrétně několikrát za den. Když se
maličká probouzí, když spinká a já ji pozoruji, v moment, kdy ji kojím a ona se
na mě dívá.. Takto bych mohla pokračovat donekonečna.
Poté je tady ještě
jeden člověk, který ve mně tyto pocity vyvolává. Je to dost nečekané, protože
jsem si myslela, že toho dotyčného miluji dostatečně. Nebo minimálně tak, jak
si zaslouží. Ale prostě pokaždé, kdy je sympaťák
v práci nebo někde mimo
domov a já si na něj vzpomenu, objeví se rachejtle číslo dvě. Vždy mám tendenci
mu tento láskyplný výlev popsat alespoň zamilovaným smailíkem ve zprávě. Tak mu
to pošlu a doufám, že odpoví podobně. Prozatím se tak děje. Byla jsem z tohoto
pocitu tak zmatená, že jsem mu to
i řekla. A odpověď? "Kdybys byla sympatická tak jako já, nepotřebovala bys k té lásce
hormony." :D Podáno samozřejmě s humorem jemu vlastním. Na to konto jsem
obratem odpověděla, že ať se nedělá, že od chvíle, kdy se malá narodila, je
celý rozněžnělý i on. Taková hloupost! Tlačítkem ODESLAT jsem si tak akorát zavinila z jeho strany večerní trolení. Jakože "fakt není pravda, to co jsi napsala, já
jsem lev a city najevo jen tak nedávám" :D Ale já vím své. Nebo chci vědět
své. A to co vím, mě uklidňuje ve chvílích, kdy nastoupí mínusová vlna sinusoidy.
A ta bolí. A stojí mi dost kapesníků.
Jak to jen popsat. Jsem sama doma, maličká zrovna usnula, začíná se stmívat. A najendou BUM! Je to tady. Vše se ve mně sevře a já cítím totální samotu a prázdno. Srdce mi buší a cokoliv, co mám zrovna v TV puštěné, je ten největší odpad na světě. Je to opravdu hnusný pocit. Něco jako, když se ocitnete sami na tom nejopuštěnějším místě na světě, ze kterého není úniku.
Když to začíná gradovat, zhluboka se nadechnu. Rozsvítím, přepnu program a začnu si pro sebe nahlas povídat: "Báro, no tak, seber se. Nejsi sama, miluješ a jsi milována. Rodinu máš obrovskou. Ti nejbližší jsou necelou hodinku od tebe, popřípadě stačí zvednout telefon a někomu napsat (Zavolat ne, to by jsi neřekla ani ahoj a začala by jsi plakat. A tím nikoho děsit nechceš). Jo a jdi si vzít nějaký bonbon nebo čokoládu, sedni k PC
a vypiš se z toho!" Tohle zabírá, mluvit sama k sobě a odůvodnit si, proč jsou mé pocity hloupostí. Jen to není příjemné, věřte mi. Většinou to končí tím, že se rozpláču, posmrkám pár kapesníků a je mi zase dobře.
Sympaťákovi jsme se s tím svěřila. A on se snaží chodit domů z práce relativně brzy. Protože už jen ta jeho přítomnost v bytě je uklidňující. A navíc před ním nechci bulet, že :D
Potom také pomáhají procházky. Jednak jsou super na fyzičku a jednak si tím provětrám hlavu já, Vikinka se vylítá a Domča krásně prospí. Po každé takové procházce, kdy objevujeme po skoro třech letech, co se skrývá "za rohem" našeho bydliště, jsem na sebe pyšná. Soukromě tomu říkám "tři frndy na výletě". A nezastaví mě před nimi ani katalogové maminky, které potkávám. Jsou "vystajlované" od hlavy až k patě. Mám dokonce podezření, že snad chodí před každou procházkou k holiči. Já mám prostě těhu oblečení, které zatím měnit nechci, protože do něj zpátky hubnu a s tím si vystačím, dokud nepocítím, že už je čas. A je mi jedno, že neladím s kočárkem a vodítko je také úplně mimo. Vlastně je mi i jedno, že když si na takové procházce rozepnu bundu, tak mi tričko dává vyniknout povadlému poporodnímu břichu. Jsem prostě máma, která si zrovna prochází tím nejpitomějším šestinedělním obdobím. Nebo jinak. Jsem máma, která si s tím dokáže poradit. Na mě si nějaké sinusoidy nepřijdou!
