Pořád žijeme!
02.05.2019
Jistě
už nedočkavě čekáte, kdy zase něco smysluplného vyplodím. Jenže ono to není už
tak jednoduché. V hlavě se mi toho honí spousty, ale když mám napsat větu,
která by měla dávat smysl, zaseknu se a je hotovo. Nerada to svádím na
mateřství, ale asi to tak bude. Také během dne není tolik času si sednout a
začít psát. Udělala bych to ve chvíli, kdy Domča na chvilku zavře oči, ale
jakmile bych začala, bylo by po spánku. Nicméně, dnes jsem to riskla. Domi
je napapaná, vykaděná - to je důležité vám sdělit, jelikož bez toho by nebyla
spokojená, a právě usnula. Modleme se, aby jí ťukání do klávesnice nevzbudilo a
já vám věnovala alespoň pár řádků z našeho života :)
Tak.. Domi
příští týden oslaví svůj třetí měsíc života. Jsem na ní neskutečně pyšná a
samozřejmě také na sebe. Naučily jsme se takovému režimu, který nám oběma
maximálně vyhovuje. A ani to netrvalo tak dlouho a nestálo to tolik úsilí a
slziček, jak jsem si myslela. Jídlo dodržuje cca po 3-4 hodinách, denně upije v průměru
900ml! Když padne sedmá hodina večerní, začíná být nervózní a ukňouraná, a to je známka
toho, že chce do vany, kterou miluje, vyzunknout flašku mléka a jít si lehnout
do své postýlky. V osm bývá tuhá a já mám konečně čas pro sebe. Což
znamená uvařit, poklidit, vysprchovat se
a maximálně do desíti jít spát :D
Přiznávám se, že ne vždy je to taková ideálka a já prostě jen tak sedím a čumím
do počítače, dokud neusoudím, že v další minutě už bych to mohla zalomit na
židli, vykonám to nejnutnější
a padnu jak podťatá do postele.
Co by tedy dalo ještě dopilovat je ranní budíček mezi 5 - 6. To se mi jako tak
trochu příčí. V práci jsem také měla raději noční než denní, ale co už.
Mohu být ráda za to, že se mohu v klidu vyspat.
Nerouhej se Barboro!
Jinak
samozřejmě pase koníčky, žvatlá jak o život, usmívá se jako sluníčko, ale umí
se také pěkně vztekat, když není po jejím.. No prostě dělá tak nějak vše, co by
dělat měla. To, že začíná jít do podoby tatínka jste si mohli všimnout na
instagramu nebo facebooku, kam tedy postuji fotky, co to dá. Někdo by mě za to
mohl odsuzovat, ale já se prostě chlubit chci.
No a
teď něco, co mi dá znovu možnost psát články vtipnější a ne o dítěti.
I když to
kvůli němu vše vzniklo. Přihlásila jsem se do autoškoly! Já! Zastánce toho, že
MHD se dá dojet kamkoliv je potřeba a pokud něco vyžaduje dopravu
automobilovou, tak řidiče doma už mám. Jenže s příchodem Domči do naší
rodiny nastala situace, že se z rodičů stali prarodiče a ti samozřejmě
chtějí své vnouče vidět co nejvíce. A jelikož jsou naše rodiny rozsety na
všechny světové strany, jen ne v Praze a sympaťák opravdu nechce víkend co
víkend trávit za volantem a jezdit po republice (což chápu), tak jsem se
rozhodla postavit se svému strachu z řízení a jít do toho. Už vidím, jaká
to bude krása naložit drndu člověčí i drndu chlupatou společně s kočárkem,
houpátkem, drncátkem, třemi taškami, autosedačkou... do auta a jet si tam, kam se
nám zlíbí. Jen se toho nebát no. A já se bojím. Což o to teorii
se nadrtím, beztak mám v hlavě už tak vymeteno, že potřebuji vstřebat nové
informace. Ale ty jízdy.. to bude pro mě peklo. A i pro toho nešťastníka
instruktora, kterého si vyberu. Ten mě bude nenávidět :D Určitě si budu plést
pravou a levou, nahoře a dole, ruku a nohu, dopředu a dozadu.
Vzhledem
k tomu, že mám za sebou zatím první hodinu teorie a ještě mě čekají 2, tak
prozatím není moc o čem psát. Až na to, že pan majitel je.. no chtěla bych
napsat sympaťák, ale toto označení už máme zabrané, že. Prostě se zdá být fajn.
Tak to bude fajňák. Samozřejmě jsem tam skoro nejstarší
a ještě asi došlo k malému
omylu, protože mám pocit, že si všichni myslí, že jsem tam přes fajňákovu
maminku nebo co. Nikde to neříkejte, ale nebudu to vyvracet, třeba mi to
helfne, až místo doprava pojedu dozadu.
Strašně
mi chybělo se zase trochu vypsat. Tak se těšte na nové historky ze světa
dopravního provozu, troufnu si říct, že to bude stát za to. Možná se ale raději
nechám připojistit na hmotnou zodpovědnost :D
